Zloděj ovcí s motýlkem

Závěrečný koncert sezóny se vydařil. Di­váků bylo víc než nás ve sboru a vypa­dali možná až nadšeně. Dokonce i náš sbormistr, přezdívaný „orchestrion“, se spoko­jeně uculoval a konverzoval s hosty.Uzavřel se náš první rok v tomhle sboru, náš první rok na Vysočině. A navíc začínají prázdniny, které jsou tu nejhezčí. Měla jsem zase jednou pocit, že jsem tam, kde mám být, a že všechno běží, jak má. Když jsme nasedali do auta, těšila jsem se, že si ještě na chvíli sednu se skleničkou vína pod lípu u nás na zahradě. Ideální kratochvíle pro takový letní večer.

V autě jsem se trochu prala s větrákem. V „koncertních“ šatičkách mi už totiž začínala být zima a chtěla jsem si teplý vzduch z topení nasměrovat na zmrzlé nohy. Jak jsem je zkus­mo nastavovala pod různé otvory pod palub­ní deskou, Michal najednou prudce dupnul na brzdu. „Ovce!“ bylo to jediné, co z něj vypadlo.

Když jsem se vyštrachala zpátky na sedač­ku, stály přímo před námi uprostřed silnice. Ovce velká a ovce malá. Z několika málo met­rů nám zíraly přímo do čelního skla. Kdybych řídila já, bylo by po nich. A možná i po nás.

Michal začal fungovat poměrně rychle: „Zkus je odehnat ze silnice. Dám to auto as­poň trochu ke straně a půjdu ti pomoct.“ Když jsem vystoupila, polekaly se mě a vy­daly se od nás pryč. Ovšem stále po silnici. Michal zajel na polní cestičku vedoucí k býva­lému mlýnu, kolem kterého se rozkládalo ně­ kolik plotem obehnaných pastvin. Z některé z nich musely holky utéct. Zaženeme je zpát­ky, napadlo nás.

Ovce spokojeně okusovaly trávu mezi ohra­dou a silnicí. Ale kdykoli jsme se k nim při­blížili, začaly prchat. A pokaždé o kus dál od ohrady. Michal jim nadběhl po protější straně silnice a s rozpřaženýma rukama se vrhnul proti nim. Ovce zcela podle jeho plánu vyrazily na útěk. Proti mně! „Zažeň je k ohradě! Neboj! Hlavně se nesměj dostat za tebe.“

Ovce poplašeně bečí a řítí se na mě. Roz­přahuju ruce a snažím se jim zastoupit cestu tak, aby je to navedlo, kam má. Ovce se chví­li motají po silnici, asi přemýšlejí, jestli jsem nebezpečnější já, nebo Michal, a pak najednou šup a ta malá je zpátky v ohradě. Přeskočila plot jako nic. No bezva. Funguje to. Dmu se pýchou. I ta velká se rozbíhá, ale místo aby se odrazila, skloní na poslední chvíli hlavu a pl­nou parou to napere do dřevěných vrat. Ta se ani nehnou. Tahle taktika jí nevyšla.

Malá je v ohradě, společně se spoustou těch ostatních, ale nešťastně bečí a volá na vel­kou. Ta už se po nárazu otřepala, nervózně po­bíhá podél ohrady a snaží se dostat dovnitř. Já pobíhám podobně bezradně kolem ní. Michal se snaží dovolat někoho ve mlýně, ale nikdo není doma. Nemůžeme najít díru, kudy ovce utekly, a vrata jsou zamčená. Můj akční muž někde našel dřevěné palety a snaží se z nich vy­ budovat takový můstek, jako mají psi na cvi­čáku, po kterém by se ovce mohla dostat přes plot. Jenže ovce evidentně na cvičáku nikdy nebyla a z podivné dřevěné konstrukce má pa­nický strach, stejně jako z nás dvou.

Našli jsme místo, kde je plot nejnižší, a snažíme se velkou nahnat tam. Ona ale stá­le trvá na tom, že přes plot se neskáče. Aby­chom ji neděsili, vždycky se na chvíli vzdálí­me a čekáme, jestli si cestu nenajde sama. Už se začíná stmívat a mně je pěkná zima. Mám pokušení nechat to na ní. Ale pak začne malá bekat tak, že by to člověku utrhlo srdce. Musí­ me je dostat k sobě.

Na straně dál od silnice je plot jen pletivo­vý. Snažíme se ho odvázat z kůlů a trochu sro­lovat dolů. Velká se mezitím opět rozbíhá pro­ti ohradě, ale tentokrát trefuje část s pletivem. Hlavu a přední nohy prostrčí skrz, ale zadek jí zůstává venku. Je zapasovaná do jednoho vel­kého oka. Nemůže tam ani zpátky. Škubá se­bou a bečí. Já jsem ztuhlá strachy. Bojím se o ni, ale mám strach se k ní přiblížit. Ještě že tu nejsem sama. Michal se snaží uvolnit ple­tivo, ale velká sebou mrská na všechny strany. Začnu se bát i o něj.

A jak se tak bojím, napadne mě, co by se asi stalo, kdyby se teď vrátil domů maji­tel těch ovcí! Na jeho polní cestě parkuje cizí auto. V ohradě řvou vyděšená zvířata. Část plotu se někdo snažil zničit a strhnout. O kus dál stojí chlap ve svátečním obleku se žlutým motýlkem na krku, který se pokouší jednu z jeho ovcí roztrhnout vejpůl. Jeho žena v čer­ných krajkových šatech na ramínka a se žlu­tou růží v dekoltu postává opodál a nepříčet­ně na to všechno zírá.

Pan majitel se naštěstí neobjevil. Michal nakonec tu velkou vyprostil. Skočila do ohra­dy a malá se k ní hned připojila, bekání ustalo a obě se zařadily mezi kámošky, které už zase okusovaly travičku, jako by se nechumelilo.

A tak jsme narovnali pletivo, jak jen to šlo, já se pak v autě s velkou úlevou zachumlala do Michalova saka a znovu jsem se začala těšit na skleničku. Spíš než pod lípou si ji dám u ka­men, a možná si zasloužím i dvě. Pustila jsem si topení, a když jsme vyjeli z polňačky zpátky na hlavní silnici, ještě jsem se spokojeně ohléd­la do zpětného zrcátka.
A to jsem neměla dělat!

Ilustrace: Alena Brunhilda Burneleit

‍