Včelí muž a prasopes

Pořídili jsme si včely. „Jé, to je úžasný! Budete mít vlastní med. A včelky jsou fantastický… Teď jsem o tom viděla nád­herný dokument…,“ reagovali ti, kdo znali vče­ly z televize. „Aha, a vy s nimi máte nějaký zkušenosti?“ opatrně se ptali ti, kdo znali vče­ly zblízka.

Nemáme. Viděli jsme plno dokumentů, na YouTube je spousta videí.A Michal chodil celé léto pomáhat včelaři do sousední vesnice, který o mém muži tvrdí, že se na včelaření ohrom­ně hodí, že je to přímo včelí muž. Prý je to na něm vidět.Ten den, kdy se vrátil z odpolední obhlídky úlů, to na něm opravdu vidět bylo. Můj včelí muž dostal hned dvě žihadla do hla­vy, jedno do čela a druhé do rtu.

„To nif není!“ volal na mě už z dálky. U rtu si přidržoval rozkrojenou cibuli, ale jeho hlava už měla takové proporce, že by ta cibule musela být velká jako meloun, aby mělo smy­sl si ji kamkoli přikládat.Navíc mi připadalo, že se trochu motá a špatně mluví.

„Musíme okamžitě do nemocnice. Musí ti na to něco dát!“ „Né, to fakt nif není. Loni jsem dostal tolik žihadel, že už jsem určitě imun­ní,“ trval na svém. „A stejně bychom předtím asi museli vykoupat Fredíčka…“

Až teď jsem si všimla stvoření, které se plížilo za ním, a ucítila ho. Zřejmě jsem se o Michala opravdu hodně bála, pokud jsem až doteď byla schopná ten smrad ignorovat.Před­stavte si pár týdnů odleželou chcíplou rybu zakápnutou kvalitní čerstvou močůvkou. To­hle všechno si stačil velmi pečlivě vetřít do kožichu náš prasopes,který teď připomínal zmoklého napomádovaného vlkodlaka. Chlu­py na zádech a kolem hlavy měl promaštěné a natužené rybím tukem a z ocasu mu kapala močůvka, kterou ráno stříkali na pole.To zví­ře v tomhle stavu rozhodně nemůžeme strčit do auta. Ale nechat ho tady taky nemůžeme. Plot nemáme a chalupa momentálně nemá ani dveře. Přijeli jsme sem jen na otočku.Po­dívat se, jak postupuje stavba, projít se na čer­stvém vzduchu.

Michal se sice stále usmívá, ale prý si „ra­ději na chvíli sedne“. To v překladu znamená, že je to fakt zlý. Můj muž, na rozdíl od mno­ha jiných, nemá tendenci svá bebíčka a bolíst­ky přeceňovat,ale spíš je až hazardně podce­ňuje. Musím jednat. Až teď mi dojde, že mám u sebe Apis! Homeopatický přípravek, který pomáhá právě při bodnutí včelou. Kamarádka mi ho přinesla,když jsem jí vyprávěla o na­ šich včelařských plánech. Zřejmě je jasnovidná! Anebo prostě realistka. Michal cucá homeo­-kuličku a pes musí do vody. Pak hned všich­ni do auta a do nemocnice.Ať tam Michalovi pro jistotu ještě něco píchnou.

Jenže dostat psa do vody nebude jen tak. Do rybníka dobrovolně nepůjde. Já taky ne, ale já nemám na vybranou. Voda je pořád pěk­ně studená. To je ale v háji! V takový ledár­ně to prase neodmastím!Běžím se podívat do auta, čím bych si pomohla. Nacházím jen další a další poloprázdné láhve s nemrznoucí směsí do ostřikovačů. Z toho mě vždycky může vzít čert!Proč to, sakra, nedoleje a ty prázdný láh­ve nevyhodí? Říkala jsem mu to snad stokrát!

Sláva! Obrovská láhev s Jarem! Dostali jsme ji od Míšovy mamky na velký úklid. Usi­luju o domácnost bez chemie. Nepoužívám žádný ty specializovaný čisticí blbiny. Doma si vystačím se sodou a octem.Vlastně tro­chu pohrdám těmi, kdo stále ještě ničí příro­du tou spoustou chemie. Ale Jar je teď přes­ně to, co potřebuju.

Smradlavý pes sedí odevzdaně vedle opuchlého muže na břehu rybníka. Jak je tam tak vidím, úplně se mi sevře srdce. V tom stre­su se najednou všechno zastaví.Jen na chvíli, abych si mohla uvědomit, jak moc jsem ráda, že je mám. Hned potom mi dojde, že pokud se budu ještě dlouho dojímat… Ale ne, Michal nejenže po zázračné kuličce přestal otékat, on dokonce splaskává.Usmívá se a pořád opakuje, že to bude dobrý a že rozhodně do žádné ne­ mocnice nemusí. Začínám mu to věřit. Ale pro jistotu do něj nasypu ještě další kuličky.Vím, že homeopatika nefungují na principu „čím víc, tím líp“, ale stejně mě to uklidní.

Fredík ale smrdět nepřestal. Akce rybník se neruší. Michalovi rezolutně zakážu, aby mi pomáhal. Stačí, že budu topit psa a sebe. Straš­ně se mi do té studené vody nechce. Je konec dubna. Pod mrakem.Komu by se tam chtělo? Chvíli přemýšlím, že bych to zvíře polila Ja­rem na břehu a pak ho tam nějak strčila. Jenže to nepůjde. Je sice hodnej, ale není blbej. O co mi jde, pochopil už dávno. Musím tam s ním.

Na převlečení jsem si s sebou nic nevzala. Oblečení, které mám na sobě, budu ještě potře­bovat na cestu domů (už jsem zjevně přistoupi­la na variantu, že nemocnici vynecháme). Mu­sím donaha.Takže rychle svlíknout, vlézt do ledového rybníka, vzít do náruče páchnoucího, strachy se klepajícího Fredíčka, provést očis­tu a vrátit se do bezpečí. Plán je jasný. Jdu na to.Jednou rukou psa vší silou tisknu k sobě, hlavou uhýbám jeho tlapám, které hrabou do vody i do vzduchu jako o život. Druhou rukou na nás oba leju Jar.Pěníme. Pak do hloubky, potopit se a znova pro Jar. Celou akci opakuje­me tak dlouho, že se pes už skoro přestal bránit a já už úplně ztratila cit ve zmrzlých prstech.

Když jsme se konečně oba vyhrabali na břeh, Fredík se oklepal, vyválel v trávě a potom všem se ke mně vrátil a začal mi olizovat mokré nohy. A já se ten den dojala podruhé.

Michalovi se zatím hodně ulevilo. Zůsta­la mu boule na čele i otok spodního rtu, ale už aspoň viděl na obě oči, artikuloval a vypa­dal z nás tří vlastně nejlíp.Přinesl mi z auta deku – psí, jinou tam nemáme – a láskyplně mě do ní zabalil. Smrděla, ale hřála. Rozplaka­la jsem se… Trochu ze strachu, který jsem o něj měla, trochu z únavy po boji v ledové vodě,ale nejvíc z radosti, že jsme ten společný den v pří­rodě nakonec všichni přežili.‍

Ilustrace: Alena Brunhilda Burneleit