Jak Houbáci zabránili tomu nejhoršímu

Jak Houbáci zabránili tomu nejhoršímu

Nad rybníkem se vznáší mlha, krůtičky sedláka Hrabila začínají hudrat a pan Tichošlápek cvičí na housle. Ve vesničce stojí jen pár domků. Snad nejmenším z nich je vejminek, kam se dříve stěhovali na důchod staří mlynáři, aby přenechali mlejn a tvrdou práci mladší generaci. Ve mlejně už se ale nemele a na vejminek pravidelně každé léto jezdí na letní byt Tichošlápkovi z Prahy. Pan Tichošlápek je zvláštní patron. Je mu už víc než devadesát let, a přesto každé ráno vytáhne housličky, hrdě se postaví na verandu a hraje.

Pan Tichošlápek s chotí– jak sám říká své ženě – začali do vesničky jezdit z města, aby si –jak všem opakovala paní Tichošlápková – vyčistili plíce a nadýchali se přírody. Do té přírody ale jezdili zásadně svým vozem. Pan Tichošlápek si vždy nasadil speciální šoférské rukavice s dírkami, aby se mu prý nepotily dlaně a ruce neklouzaly po volantu, paní Tichošlápková si své perfektně naondulované vlasy přepečlivě obmotala šátkem, a jelo se. Tato úprava vlasů byla jistě velmi praktická, když ještě jezdívali vozem bez střechy. Ten už ale dávno vyměnili zanovější. Přece jen, střecha má něco do sebe! Ale své zvyky tvrdošíjně dodržovali dál. Tato dvojice působila v malé vysočinské vísce trochu podivínsky.

Každé ráno, jen co panTichošlápek dohrál svou ranní serenádu, vydali se od vejminku k rybníku s obrovskou plážovou taškou, z ní vytáhli dvě uzoučké matrace, na každou z nich rozprostřela paní Tichošlápková velkou froté osušku, vedle postavil pan Tichošlápek malé tranzistorové rádio, a ranní cvičení mohlo začít. Ke cvičení samozřejmě náleželo patřičné oblečení: modrá tepláková souprava a vždy čistě bílé jarmilky. Po cvičení se chodilo na houby. A tak bylo nutné se pořádně obléci do lesa. Pro tuto příležitost měla speciální rukavičky zase paní Tichošlápková, aby jí nějaké to jehličí neponičilo manikéru, jak říkávala. Repelent proti všelijaké té havěti nosila vždycky v pravé kapse pršipláště. Když občas přinesli z lesa nějakou tu soušku a pan Tichošlápek seji chystal obřadně naporcovat, aby si večer mohli udělat ohýnek, přispěchala jeho žena s dalším párem speciálních rukavic, tentokrát pracovních, aby si nedej bože nezapíchnul třísku!

Houbáci už si na tenhle zvláštní pár dávno zvykli a mysleli si, že už je nemá čím překvapit. To se ale pletli. To léto přivezli Tichošlápkovi s sebou na vejminek hosty! Neteř Růžu s dcerkou Růženkou. Bylo to poprvé, co bezdětný pár doprovázelo na dovolené nějaké děcko, a pan Tichošlápek z toho byl, mírně řečeno, trochu nesvůj. Jeho milovaný řád byl neustále narušován a porušován a věci se děly zcela neočekávaně a nekontrolovaně. A na to nebyl zvyklý. Naopak jeho choť si to moc užívala. Brala malou holčičku k rybníku, do lesa, na houby. Holčička byla z přírody nadšená. Doma chodila jen do parku, po cestičkách…Nuda. Ale tady! Koupání v rybníce, hledání hub… To byla zábava, a hlavně se v lese dalo všechno ochutnávat! Maliny, ostružiny, borůvky…

„Nééééé!“ zakřičeli snad všichni Houbáci najednou. Les zkameněl. Nepohnul se ani lísteček. I ptáčci se zastavili v letu. Ale stejně bylo pozdě. Růženka právě spolkla namísto borůvky obrovské jedovaté vraní oko! Její maminka byla zabraná do hovor us paní Tichošlápkovou. Skřítky neslyšela, ale i přesto v ní najednou hrklo a otočila se ke své dcerce.

„Fuj, ta velká borůvka byla zkažená,“ zakřenila se Růženka a už si do pusy cpala další borůvky. „Mňam, ty jsou lepší…,“ usmála se na maminku a ta zpátky na ni. O tom, co má holčička v bříšku, neměl nikdo ani tušení.

Houbákům zase jednou ztěžkly klobouky. Museli jednat rychle. Jenže co dělat, když tihle lidi rozhodně nebyli zvyklí naslouchat lesním bytostem a když neslyšeli ani jejich ohlušující nééééé, které znehybnilo celý les? Těžko teď zaslechnou jejich volání, že holčička snědla zlé vraní oko. A vědí vůbec, jak moc je takové oko zlé? Muselo se na to jinak.

Paní Tichošlápková ráda sbírala houby, a ještě raději z nich vařila. Ale brala jen ty, které dokonale znala. Takže bylo jasno. Hned u cesty, Tichošlápkovi totiž nikdy nechodili hlubokým lesem, se najednou zjevilo několik výstavních růžove ks klobouky velkými jako sloní uši, jen je osmažit. Ještě že byl právěne jvyšší čas na oběd! Růžovkové řízečky Růženka nikdy předtím nejedla a ani netušila, že může být něco tak dobrého. Zhltla jich tolik, že už to pak šlo ráz na ráz a žádných dalších kouzel už nebylo třeba…

Holčičku najednou moc ošklivě rozbolelo bříško. A bylo to minutu od minuty horší. Růža propadla panice.

„Ty houby byly jedovatý!Ona je otrávená! Musí okamžitě k doktorovi na vypumpování žaludku!“

„Néééé!“ zaúpěla při té představě Růženka.

„Jóóóó!“ zapištěli radostí Houbáci, ale stejně je nikdo neslyšel.

Pan Tichošlápek ale tohle vůbec neměl v plánu. Neměl rád nečekané situace, on vlastně neměl moc rád ani děti, natož pak nemocné děti! Zato měl moc rád svůj vůz. Paní Tichošlápková, ve které byla jen malá dušička, protože se bála, zda si ty růžovky přece jen nespletla s mochomůrkami, zavelela: „Otakare, okamžitě zajdi pro klíčky odvozu. Tomu dítěti musíme ihned pomoci!“

Za pár minut už jeli. Růženka byla chvíli bílá, chvíli spíš do zelena. Když se dostali až k serpentýnám, už na kraji městečka, paní Tichošlápková znepokojeně zvolala: „Tak Otíčku, šlápni nato!“ A Otík uposlechl. To už ale bylo na Růženčino bolavé bříško moc. Toho dne jim poblinkala celý vůz, od kožených sedaček přes háčkované podsedáčky až po okýnko. Otík zastavil, dokonce v zatáčce, což by správný šofér nikdy neudělal. Nepromluvil, jen měnil barvy. Z rudé na temně fialovou, pak modrou a skončil u zelené. Paní Tichošlápkové se třásly ruce, hlas i lokna, která jí vypadla z podšátku, a neustále opakovala: „To je v pořádku, Otíku. Je to přece dítě!“ Růženčina maminka na nic nečekala a holčičku donesla k panu doktorovi v náručí. Bylo to už jenom kousek.

Růžence se po té nehodě ulevilo, pan doktor už jí akorát umyl pusinku a dal obrázek. Ona by si raději vybrala lízátko, ale všichni se báli, že by ji po něm zase mohlo rozbolet bříško. Hned po návratu na vejminek uvařila maminka Růžence bylinkový čaj s medem, zachumlaly se spolu do deky na verandě a poslouchaly, jak venku prozpěvují ptáčci. Nevěděly, že všude kolem jejich lavičky posedávají Houbáčci, kteří se přišli podívat, jak to dopadlo s jejich záchranným plánem. Seděli tam všichni spolu v tichu a bylo jim hezky.

Jen Tichošlápkovi ještě dlouho do noci umývali, leštili, blýskali a stříkali svůj vůz nejrůznějšími vůněmi, až z toho pár zvědavých komárů dostalo motolici. Hned druhý den odjeli zpátky do města a vrátili se až příští léto. Bez návštěvy. A s jiným vozem. Ten nový měl jen dvě sedadla, takže bylo jasné, že v něm už nikdy nikoho nemůžou nikam svézt. Jejich škoda.

‍